Jo, mám teď hlavu plnou jinejch věcí než blink, je to taková ta kapela, kterou miluju a na který jsem jako malej vyrost, tím je to daný asi nejvíc, ta moje věrnost. Pamatuju si doby, kdy jsem držel kytaru poprvý v ruce a z videí na jejich webu odezíral taby a všechny ty jejich super riffy. Pamatuju si, kdy jsem jako velkej týpek chodil po základní škole s CD přehravačem a sluchátky na uších a jel neustále dokola jejich pecky jako “Whats My Age Again”, “All the Small Things”, “Adams Song”, “First Date” a všechny další. Však to znáte, životní období, který se Vám vybaví poslechem muziky, za kterou jste tenkrát umírali. O to silnější je pro mě jejich zatím poslední nepojmenovaný untitled počin, na kterym strávili snad rok práce a který se ukázal být jak nejlepší odbočkou jakou mohli kluci ze San Diega udělat, tak největší osinou v zadku.

Zasraně zkurvenej rok 2003

Doba, kdy se měnilo všechno a kdy byli věci prostě divný. Pamatuju si to moc dobře, můj život v tý době, rozhodnutí, který bylo potřeba udělat a budoucnost, která se mi bortila jak domeček z karet. Do toho muzika, blinkové a American Idiot, kterej přišel až o půl roku pozdějc, neméně ovšem měníc zimy a léta, který jsme tím vším proposlouchali. S vydáním eponymity “Untitled“, nebo taky “Blink-182” a “album” se mi změnilo už úplně všechno. Po poslechu “I Miss You“, který jelo na Óčku, který bylo tehdá ještě v plínách, jsem chtěl jiný holky, smazal jsem všechny cíle a začal znova, a po “Feeling This” jsem je chtěl všechny ještě mnohem víc (a to jsem byl ještě megamalej). Byla to hodně bláznivá doba a já po stažení jejich alba z nějaký unknown sítě jsem ještě vůbec nevěděl, co za skvost v těch rukách vlastně držim. A na netu a všude začli vycházet recenze a to mě tenkrát tak strašně nezajímalo a byl podzim a všude a pořád jenom pršelo. Bylo to přesně jako když člověk neví, co od života chce, a je mu čtrnáct a poslouchá punk rock.

O zhruba rok později se kapela rozpadla, a s ním i celý můj brave new world. Ale bylo to i super, jel jsem na první letní tábor a poznal lidi a věci, který vytvořili novou, jednu z těch lepších kapitol mýho já. Všude začalo svítat a já se konečně zaměřil na tu slavnou Untitled, kterou lidstvo tak opěvovalo, která byla tak hrozně jiná a o který mi Anča řekla, že se jí líbí, a já jí udělal mojí první mixtape. A za dva roky to bude deset let. A za dvanáct dvacet.

Co udělal rok v cizím baráku

Začlo to myslim k podzimu 2002, kapela se rozhodla nastěhovat do velkýho domu na předměstí San Diega ve slunné Kalifornii, kde bývala rodina, která odjela někam pryč (tuhle část jsem taky nikdy pořádně nepochopil). Navozit tam všechen equip, zapojit přepojit vypojit a zapnout všechen audio šit, kterej tam byl, a že ho nebylo málo. Tom měl vlastní akustickou místnost, spoustu kytar (v tý době mu Gibson vyrobil jeho slavný custom model, první s oranžovo-červeným pruhem, potom ten známý “krémový”) a všeho možnýho. Po ozvučení a odstínění všech stěn se začlo tvořit a nahrávat. Tenhle proces trval rok. Neznám žádnou jinou kapelu, který by trvala deska celej rok práce. Vznikla spousta videí kluků, jak nahrávaj, snažej se vymejšlet, dělaj kraviny (třeba “La Rooster” video) a hrajou tenis se slutama. Byla to všechno sranda, jen ta múza nějak nepřicházela. Potom přišel slavnej tvůrčí proces, při kterym Tom i Mark seděli v jinejch místnostech a snažili se vymyslet téma a základní myšlenku songu s nějakym textem. Ukázalo se, že oba myslí na totéž, a vznikla “I Miss You” a “Feeling This” prohnaná sexovou strunou skrz naskrz. Kluci chytli vlnu a už to jelo. Proběhlo slavné nahrávání “Always”, po které Tomovi praskl můstek na jeho slavné “COCKS FUCK” akustické kytaře, která hrála milionům fanoušků (včetně mě), a kterou potom rozmlátil. Jelo se song po songu, žádné paralelní nahrávání, nic takovýho. Tímhle způsobem kluci vypilovali všechny písně, i proto to možná trvalo tak dlouho. Zkusili si totiž všechno. Zkoumali změny zvuku snad stovek různejch druhů strun na kytarách, desítky druhů lampovejch i tranzistorovejch komb, všemozný zesilovače a páskový přehravače a tohle a tamto. Je sranda pozorovat v “early” videích jejich nenápadný rozčarování z toho, jak ten svůj zvuk pořád nemůžou a nemůžou najít. Muselo to bejt fakt peklo, ani si to neumím představit.

A pak to prostě vyšlo. Kapela si svoje album v místním obchodě koupila, jak je jejich tradicí (podporujou totiž sami sebe), a poslala ho do světa.

Touch you, feel you, all night, always

Každej song na desce je pro mě svým způsobem klenot. Některý jsou v síňi eponymity, moudrosti a v síňi jednotek měření toho, jak je muzika kvalitní. Čtrnáctkát Mona Lisa, čtrnáct zdí a čtrnáct obrazů, některý jsou si podobný víc, některý míň, některý nezapadaj, jiný se vymykaj. Z desky u nás asi nejvíc zabodovala rozporuplná “I Miss You”. Je mi to fakt líto, hudebně uhlazenej a kreativně vychytanej song jeden tábor zašil někam pod “pseudo-emo-pop-divnost” a druhej si ho zamiloval. Trochu jsem taky slyšel “Feeling This”, ale tím to pro naší rezpubliku končí. Co ale jinde? V Británii a v US proběhla slušná hitparádní penetrace, jak s výše zmíněnými singly, tak s dalšími songy. Postupem času se mi začli víc a víc líbit míň propagovaný a profláklý songy, jejichž uhlazenost a songbuilding si uvědomíte až po několikátem poslechu. Taková “Down”, nebo naprosto mindblowing “Stockholm Syndrome”, “Obvious” nebo “Asthenia”, kde už se do vesmírné samoty z pásky od NASA začíná odrážet Tomova závislost na Vicodinu. A samozřejme, “All of This”, s panem všech pánů, Robertem Smithem, frontmanem britských The Cure, jejichž tvorba ovlivnila blink hodně hodně moc. Naopak, “The Fallen Interlude”, “Go” a “Easy Target” mě moc neberou, nevím proč to jsou všechno songy od Marka, ale zrovna tyhle mi nic moc neříkají, šedej průměr.

Takhle to tenkrát bylo. Blinkové se změnili do něčeho, co nikdo nečekal a celý moje okolí se změnilo s nimi. Už jenom proto je tahle deska mojí srdcovkou, na kterou nedám nikdy dopustit a věřim, že až si ji za dvacet let pustim, budu jí milovat stejně jako v patnácti a stejně jako teď. A samozřejmě že můžeme žít jako Jack a Sally, když budeme chtít.

-ah