Podzim se letos opravdu poved. Urodilo se mnoho skvělejch kousků, o některejch jsem tu už psal, o dalších se teprv chlácholit chystám a na ostatní kašlu. Během dvou měsíců jsem se přesvědčil o tom, že tenhle rok vůbec ještě nesmim filmově odpískat— Warrior zaslouženě vyhraje kotel věcí, stejně tak mě překvapilo vynikající drama 50/50, u kterýho jsem nevěděl kdy plakat a kdy se smát. Miller se svým baseballovym dramatem jasně sází na emoce, který ze sportu definičně vyplývaj. To se může zdát jako jasná prvoplánovka s útočnym cílem na sošky, ale pravda je tady někde uprostřed. Pittova produkce a hlavní role umí totiž zacloumat kdejakou rádoby prvoplánovkou.

První režijní debut Bennetta Millera je Capote s Philipem Seymorem Hoffmanem v hlavní roli (začínám ho mít víc a víc rád), který sklidilo celkem slušnej úspěch a na který se zkraje ledna chystám taky— já bych ale jako hlavní startovní debut jeho kariéry označil Moneyball. Baseball je hra západu, kterou si troufám tvrdit v našich končinách zrovna moc lidí nesleduje (ale rozhodně svoje fandy má, já se třeba čas od času rád kouknu na Seattle Mariners, i když neřikám, že tomu celýmu rozumim na 100 procent, zdaleka ne). Nevadilo mi to, jednak kvůli mýmu pozitivnímu vztahu k tomuhle zajímavýmu sportu, a taky díky celkovýmu Millerovu přístupu. Začátek byl pro mě silně social-network-like, dealování s hráči mezi jednotlivými kluby a takový vlažný rozhovory, který v prázdnotě obrovskejch stadionů zněj autenticky. Billy Beane/Brad Pitt, hlavní postava filmu, je profesionální manažer Oakland Athletics, kterej se potýká s finančním crapem— finále sezóny se svym týmem prohrává a na lepší hráče prostě není budget. Na scénu přichází Peter Brand/Jonah Hill (kterýho jsem od Sarah Marshall nikde pořádně neviděl), ekonom z Yale, kterej se na hru dívá spíš jako na obří matematickou statistiku. Tihle dva to daj samozřejmě dohromady a Billy představí svým poradcům úplně novej teamovej rooster. Těm se to samozřejmě nelíbí a to se vlastně táhne celym filmem— souboj mezi zkušenostma starejch trenérů a rádců VERSUS novej pohled na hru díky už zmíněný statistice. Billy se svýho přístupu sympaticky drží jako klíště, jeho víru v tenhle systém neotřesou ani jeho nejbližší rádci, některý z nich se nebojí vyrazit (“im not gonna fire you grady” “fuck you billy” “now i will”). Brzo přijdou první jarní tréninky a první zápasy nový sezóny, na kterejch se sporadická sestava otestuje důkladně. Samozřejmě přijdou problémy, Peter Brand je konfrontován s nepříjemností v podobě vyhazovu/přeřazením některých hráčů (“part of the job, man”), který Billy dělat nechce (ten se mimochodem ani nechodí koukat na svoje vlastní zápasy) a všechno se začně víc a víc srát. O to víc jsou pak působivější scény, kdy se třeba Beans jde podívat na dvacátej vyhranej zápas v sérii, přímo na stadion, mezi fanoušky. Jo, dvacátej, po problémech se do toho totiž oba hlavouni opřou na plný pecky, rozprodaj pár hráčů a začnou se osobně v teamu angažovat.

Pak je tu třeba scéna s koupí Rinconea. Když se totiž začne dařit, chce Billy koupit tohohle výbornýho hráče, problémem ale je, že Rinconeův team už to má zamluvený přes další dva. Je to pět minut střihů v telefonování různejm teamovejm manažerům a přebírání si jednotlivejch lidí a peněz tak, aby došlo na Rinconea. Jsem zvědavej, kolik lidí to na poprvý pochytilo tak, jak to ve skutečnosti bylo. Naprosto skvělá scéna, kterou jsem musel vidět třikrát. A pak je tady taky Hattebergův odpal, scéna, ve který prostě nebudete dejchat.

Na pozadí tohohle sportovního dramatu tu ještě běží linka samotnýho Billyho, v časech, kdy byl mladej a začal hrát baseball jako jeden z nejvíc nadanejch sportovců vůbec. Film tu kontrastuje s něčim, co vidim jako jednu z myšlenek a poselství, totiž proč Beane jako hráč skončil a začal kariéru hledače talentů. Všechny potřebný skilly, schopnosti a ostatní věci měl, jenom jim prostě nevěřil. Nesmim tu zapomenout na pochvalu herce mladýho Pitta, kterej vypadá jednoduše přesně jako on (nebo to byl on? jak to udělali?). Jinak jeho současný rodinný problémy (dcera s rozvedenou znovuvdanou ženou) jsou tu jen trochu na pozadí, a i když dotváří Pittovu postavu a dáváj jí proti relativně chladnýmu baseballu takovou tu lidskou stránku, moc mě nezaujaly (ale asi ani neměly).

přijde vám že tohle má jít za dva tři roky do starýho železa? No fuckin way

Nabízí se tady srovnání s ostatníma filmama, dost jsem vzpomínal na Eastwoodův Invictus, a i když ta podobnost není zcela jednoznačná, sportovní pojítko tam je. Moneyball vyhrál na celý čáře. Líbila se mi tu i absence ne úplně toho typickýho hepáče, film skončí takovym vyšuměním do dalších událostí, a i když Billy dokázal Věci, není to happy-end. Ten film má všechno lepší. Místy dlouhý, ale skvělý dialogy (vážně je prostě radost koukat se na mluvící postavy, to se mi stává málokdy), rukopis scénáristy je kvalitní sám o sobě (i když je místama dost chladnej a odtažitej, ale bylo to dobře a skvěle to ukazovalo tu rozhodovací linku, jakou cestou se při manažování teamu vydat), dramatická smyčcovka, místy připomínající Reznorův Social Network Soundtrack (ten film jsem z toho místama cejtil víc, než je zdrávo, a myslim že to bylo hlavně tou chladnou odtažitostí) a samozřejmě hereckym ansámblem. Pitt je skvěle vynikající, i když. Proč v každym filmu ve kterym hraje jí nějakej snack? Všimli jste si toho taky? Taková ta jeho pohůdka nad nějakejma chipsama nebo jinejma snackama, v Parťácích, ve Smithech, tak ta je tady taky. Je to celkem vtipný. Stejně tak mi přijde že tu svoji vysunutou držku od dob kapitána Aldo Rainea má pořád. Ostatní postavy jsou skvěle napsaný a vyzdvihnul bych hlavně výkon Hoffmana, coache, se kterym se Billy neustále hádá a kterej tak dává vznik zajímavejm situacím.

Režie je zvláštní. Místy chladně dokumentární, jindy zas skoro až rodinná a silně emotivní. Jsem si jistej, že Moneyball na Oskarech a na Glóbech něco provede. A Bradovi bych to celkem přál, jelikož tohle jsou dle jeho slov jeho poslední tři roky herectví, troufám si říct, že je v životní formě. “Youre such a looser, dad”.