Čet jsem, že je to fake. Fotografickou skvělost posuzuju ale podle svejch měřítek a to, jestli je, nebo není falešná, je mi celkem ukradený. Atmosféra riotu ve Vancouveru z toho čiší a tahle momentka je skvost hraničící s kýčem (docházej mi citový zabarvení a otvírám víno).

Prvních lednovejch dnů jsem měl instantní pokrk. Pokrk všech těch “nej v roce 2011″, ať už šlo o filmy, klipy, události, muziku nebo cokoliv jinýho. Je dobrý retrospektovat věci, taky to dělám, ale tohle mi přišlo trochu moc. Například Moviezone, kde píšou neskutečný lidi/kritici, před kterými mám velkej respekt a s jejichž názory se většinou shoduju, tam to bylo na denním pořádku a ještě hůř tomu bylo u “nej v roce 2012″ (četl jsem to snad padesátkrát a úplně všude). Asi jsem na to jenom vysazenej. Tak jdu dělat třeba to samý.

Obecně mám leden rád, novej rok, je to takovej fresh start— mám o věcech větší přehled a mám spoustu zajímavejch příležitostí. Svůj seznam na letošek jsem si už sám schválil a mám toho ke splnění ještě víc, než minule. Nejvíc mi ale musí vyjít můj secret project na léto— a pokud se tak stane, stihnu nejen kviff, Rock For People (pokud tam teda jako headliner nebude Black Sabbath nebo podobná lundovina, čehož se trochu bojim) a do toho ještě něco vyloženě letního, než se uskuteční má stáž. Nebudu o tom ještě radši moc psát, hluboce si přeju aby mi to vyšlo a nerad bych to nějak zakřik.

Muzika

Prožil jsem cosi jako osobní hudební renesanci. Nejen, že vyšla spousta skvělejch alb— šlo hlavně o to, co všechno novýho jsem poznal. Z relativně konzervativního a vyhraněnýho vkusu se stala taková všechuť se zaměřením hlavně na britskou a nepříliš známou indie muziku. Nic velkýho, ale ty kvanta kapel, který mi to přineslo. A to pořád ještě nemám naposlouchanou ani polovinu.

Pochopil jsem, proč jsou Arctic Monkeys tak hvězdně vychvalovaný a jejich Suck It And See jsem vzal jako jedno z nejlepších alb léta. Do Alexe Turnera sem se zabouch ještě víc, co vyšel Oliver Tate a soundtrack k němu (kterej je se zatim poslední studiovkou Opic docela spojenej, viz. Pieldriver Waltz).

Nejvíc si to ale letos zasloužili Arcade Fire. Nejen, že vyžrali snad všechno, od Emmy přes Juno po Brit awards, ale ještě k tomu v létě připravili hypershow, o který jsem se dozvěděl až nedávno a která musela být nesmyslnym epickym hypermazcem. Jejich předskokani: Beirut (tyvole), The Vaccines (to si ze mě děláš prdel) a Mumford & Sons (potřebuju se hned teď zabít). Stalo se to na konci června v londýnskym Hyde Parku. To, co jsem zbytek roku poslouchal a zbožňoval, mi koncertovalo společně v jednom letním večeru v ultimátním hypersetu. Ach jo.

AF je kanadská formace s kotlem členů, houslema, charismatickym Winem Butlerem a jeho ženou Régine Chassagne, kteří tvoří jakousi ústřední frontdvojci. Se Suburbs kapela prorazila i mezi obyčejný lid a svým (dle mýho nejlepším) vystoupením na Readingu a Leedsu v roce 2010 nejen potvrdili svoje vysoký kvality, ale zapsali se do moderní hudební historie. Alespoň teda do mojí.

Můj nejoblíbenější objev je matematickej rock v podobě Foals. Nekonečně sofistikovaná kytarovka z Oxfordu se stala mým nejposlouchanějším interpretem hlavně na konci léta a prakticky celej podzim. Jejich změny rytmů jsou kouzelný a co je víc, než běhat v podzimní mlze a mít ve sluchátkách Spanish Saharu?

Jsou mi silně sympatický a poznal jsem je díky traileru na nějakej random britskej seriál. Maj skvělý nápady a jejich stavby songů mě vždycky dostávaj— je to taková příjemný ungilty pleasure.

Mojí největší novinkou jsou Kings of Leon. Je to taková širší, normálnější a konzervativnější záležitost. Jejich poslední album, Come Around Sundown, poslouchám v tomhle zkouškovym čase a má v sobě moc příjemný songy, ještě o nich určitě něco napíšu. Jo, a jsou to jedna z nejlepších festivalovejch kapel, nebylo by proto od nich vůbec od věci projet se v létě Evropou a zastavit se třeba i u nás..

Je tu i důvod, proč mě moje kolejní sousedka o patro níž hejtí, a tím je pan Mumford a jeho Sons. Byl víkend, kdy jsem na koleji zůstal a ona patrně taky. Je obecně známý, že víkend není stejně jako zbytek tejdne mimo zkouškový studijním časem, tak sem si to neváhal trochu hlasitostit. Řekněme, že basa je ve folk rocku celkem používanym nástrojem. Do Mumfordů jsem si hledal cestu dlouho a po poslechu jejich Sigh No More jsem byl naprosto ztracenej. Takhle mě muzika už dlouho nebavila, texty trochu ucházející, ale whatever (nejsou vlastně špatný, jenom prostě nemaj hloubku). Muzika sama o sobě je ale bez jediný chybičky, geniálně stupňovaný party, skvělá song stavba a sympatická volba nástrojů— je to prostě folk rock, já vim, nejsem na to jenom zvyklej.

Mumfordi jsou mojí novou oblíbenou kapelou a zároveň pojítkem k zajímavýmu hudebnímu stylu, kterej je bohatej, širokej a obecně setsakra zábavnej.

The Vaccines se svym koncepčnim What Did You Expect From The Vaccines zaútočili na moje zvukovody na začátku podzima. Je to naprostá pohoda a zároveň nic, co bych bral nějak moc vážně. Jejich muzika se perfektně hodí na letní noci, kdy jdete s lidma wreckovat nějakej bar a potkáte tam nějakou pretty girl, wreckin bar, ra ra ra.. Ale dařej se jim i vážnější kousky (třeba All in White). Prosím, ať jedou v létě fesťáky, nebo do nějakýho přítulnýho klubíčku v Pra|ze.

Konečně jsem rozjel poslechový sessions s We Are Scientists, o kterejch jsem si myslel, že jsou to takový horší a popovější Editors, a není to tak, skoro bych se nebál napsat “naopak” (ale bojim, takže to nenapíšu, oh wait). Koupil jsem si novou desku Death Cab For Cutie, Codes And Keys, která vyšla někdy v konci léta. Diskografii týhle kapely mám dobře namapovanou a pánové ze Seattlu (teď už z LA) jsou mou oficiálně nejposlouchanější kapelou. Léto bylo i ve znamení The xx, White Lies a Wombats, který sem viděl i na Rock For People. Kromě jejich veleúspěšnýho singlu Still Life mě úplně minuli The Horrors. Čet jsem akorát, že na Colors byli dost vlažný a že to bylo celkem trapný. Kriticky je to ale výborně hodnocený album, budu se k němu muset prokousat. Na konci podzima jsem začal poslouchat břitova Damiena Rice, do toho ještě vynikající The Decemberists (výborný nový album!), Friendly Fires a trochu Grizzly Bear, ke kterejm se taky ještě dostávám. Switchfoot a jejich Vice Verses mě nenadchla, ani neurazila, jejich tvrdší riffy se mi ale líběj.

A nesmim zapomenout na Alison. The Kills se po roce chladnýho omejvání stali mým číslem něco přes deset. A pořád jsou pro mě víc poslouchatelný než Dead Weather, i když ty maj Jacka White. Letos by ale měli vydat nový album, tak jsem zvědav. My little hurricano.

Twitter

Jo, můžu oficiálně přiznávat a porovnávat. Neni moc na místě proti sobě stavět Facebook a Twitter, ale obě jsou to sociální sítě a obě maj specifický jádro, na kterym stavěj. Na Twitteru jsem mnohem kratší čas než na Zuckerbergovi, ale už teď vím, co mi ta síť dala. Díky tomu pošahanýmu modrýmu ptákovi jsem začal zase pořádně číst. Odhalil sem svůj detektivní vkus, poznal lidi z Knihy Zlín, kterejm sem začal psát recenze knížek sem na blog. Poznal jsem úžasný bloggery, některý z nich mi naložili tunu skvělý indie muziky, některý pobavili a některý mě agresivně inspirovali. Díky Twitteru sem začal od minulýho jara pravidelně pobíhat, koukat na Misfits, ještě víc obdivovat Briana Coxe a poznávat, jak je svět s internetem vlastně malej.

Je to trochu paradoxní, ale díky sezení u Twitteru jsem získal hodně novejch zálib (nebo to není vůbec paradox?). Je to jedna z mála věcí na netu, která mi v poslední době něco dala, a jsem za to fakt moc rád. A vlastně jsem i rád, že je tam jenom nějakejch 40k čechů. Mainstream by tam pustil čtrnáctky, patnáctky a kluky s kšiltama proklatě vysoko, a to by nebylo ani trochu dobrý. Díky Twitteru taky pojedu na kviff a doufám, že i někam jinam.

Léto

Strávený v Paříži, na letních fesťácích v Čechách a s lidma na naší chatce v nekonečnejch DnD a drinking sessionech. Je to pro mě hrozně divnej čas a potřebuju ho strávit dobře, jinak ze sebe mám pak špatnej pocit. Taky musim mít zvláštní přehled o svejch přátelích— co dělaj, kde jsou a jak se bavěj. Je to trochu šílený a bojim se, že to vyvrcholí mojí letní stáží (pokud vyjde), která je odtud opravdu hodně daleko a prakticky na celý léto. Stejně mám ale obecnou radost, mám spoustu zážitků a vzpomínek, bylo to prostě cool léto, naplno prožitý, v potu a v pivě, jedno z nejpohodovějších lét vůbec.

Načetl jsem věci o křesťanství a o islámu, stejně jako o muzice, Švédsku, exponování a C#. Objevil jsem zajímavý cesty k sebepoznání a zvláštnímu druhu katarze. Poznal jsem sebe tak, jako nikdy, a můžu říct, že je ze mě po roce snad i lepší člověk. To je kurva skvělej pocit. A mám takovej dojem, že těchhle uplynulejch dvanáct měsíců signalizuje příchod něčeho velkýho. Ať už to je nový album Beatles, nebo mimozemšťani.