Jedinou tragédií na tomhle příběhu je fakt, že Stieg Larsson napsal všechny trable s Lisbeth a sám zemřel ještě před dobou, než začali být severští spisovatelé detektivek a thrillerů peníze generujícím mainstreamem. Larssonův román se po jeho smrti stal světovým bestsellerem a na jeho úspěch navázali další, někdy dokonce úspěšnější autoři (třeba můj oblíbenec Jo Nesbø). Svou světovost a uznání příběh dokončil tím, že byl filmově zadaptován a poslán do distribuce. A to dvakrát, poprvé švédskou, a následně hollywoodskou produkcí. Já měl tu čest a přečetl Larssona ještě před oběma filmy (na premiéru Girl With The Dragon Tattoo od Finchera jsem šel asi měsíc po přečtení a švédskou adaptaci jsem viděl jako poslední část skládanky), proto mám docela zajímavou hodnotící perspektivu.

tohle je Lisbeth, ne Rooney Mara, Lisbeth

Pro začátek— jedná se o trilogii (čtvrý díl autor nestihl dopsat) Millenium, Stiegovu osobní zpověď o chlapech, co nenáviděj ženský. To, že jsou knihy plný znásilňování, vražd a análního sexu je způsobený taky tím, že autor byl jako kluk svědkem hromadného znásilnění ženy, kterému nebyl schopný zabránit. Zní to jako docela děsivá historka— podklad pro knížku je to docela mrazivý. Spisovatel stvořil dvě hlavní postavy, Mikaela Blomkvista (vedení politického časopisu Millenium, novinář/skorodetektiv) a Lisbeth Salanderovou (pracovnice bezpečnostní agentury, hacker, asociál v poručnictví). Složitou chemii mezi hlavními “hrdiny” nechám na posouzení čtenářům/divákům, zasloužilo by vlastní kapitolu a ty knihy toho přece nabízí mnohem víc, než jenom popis a složitost postav. Stieg se proto čte naprosto skvěle— cirka pět set stran prvního dílu jsem měl hotovo za zkrácený víkend a druhý díl jsem zpracoval během týdne. Autor píše úderně, skoro až filmově (ale pořád ne tak scénovitě jako Nesbø). Nápaditý a velmi temný děj odkrývající hrůznou historii rodiny Vangerových ze severního Švédska utíká jako voda, interludia násilných zážitků Lisbeth a jejího poručníka Bjurmana střídá čistokrevné pátraní po zavražděné (nebo zmizelé?) Harriet Vangerové, aby mohli dvě hlavní postavy zhruba v půli děje spojit své síly a záhadě kolem Henrikovy vnučky učinit za dost. První díl je zatím rozhodně nejlepší (Dívku co kopla do vosího hnízda jsem ale ještě nedočetl), a to svým mnohovrstvým příběhem, hlubokým vykreslením postav (obzvláště Lisbeth, která se ale dočká svého hlavně v druhém a třetím díle) a doslova mrazivou atmosférou. Na ostrově v Hedestadu se toho děje víc, než se na první pohled zdá a finální odhalení není nic, na co by jste museli zvát svoji holku do kina.

Oplev se s tím vším vypořádal dost dobře. Jeho ryze “evropská” verze je plná násilí, orálního/análního znásilňování, mrazivejch momentů a dobře napsanýho scénáře— tak, jak je to v knize. A je celkem jedno, jakou verzi vidí divák jako první— u té druhé bude mít vždy jisté déjà vu, neboť jsou si oba filmy hodně podobné, některé scény jsou dokonce téměř stejné. Těžko říct, jestli to byl Fincherův záměr, nebo jestli se opisovalo při rození scénáře, výsledek je trochu rozpačitý a já se u jeho pozorování přistihl s “tohle už jsem viděl” docela často. Oplev se zaměřil na Larssonův universe jako na celek se vším, co do něj patří. V jeho verzi ztvárňuje Lisbeth Salanderovou švédský objev Noomi Rapace, která na tomhle filmu postavila kariéru a nacpala se snad do všech hollywoodských blockbusterů (cikánka v Ritchieho Hře Stínů ještě jde, hlavní role v Prometheovi už je ale méně pochopitelná a já jsem k tomu docela skeptický), do kterých mohla. To, že se mi herečka nelíbí, je jedna věc, svou roli Rapace ale obhájila, i když nevypadala tak vyzáble a asociálně. Je to víc holka od rány než někdo, kdo se v dialogu zmůže na jedno dvě slova. Larssonově vizi Lisbeth z dívky která dělala mnoho věcí proto moc neodpovídá, což není pro normálního diváka žádná tragédie. Co ale skončilo trochu tragicky je pan Nyqvist (a pozor tohle není srovnání s Fincherem, pouze konstatuju to co jsem si představoval z knižní předlohy). Jeho Mikael neměl ten charakter, šarm, kterym ty osamělý novinářky láká do svého doupěte, nebyl to ten skoro až naivní perfekcionista, co běží a střílí jasně na bránu. Přitom zbytek ánsámblu je kvalitní, slušně odehranej hlavní záporák (kterej byl mimochodem tomu u Finchera herecky dost podobnej) a odpornej perverzák Bjurman. Je to adaptace věrná svému jménu s dobře odvyprávěným dějem, skvělým scénářem a atmosférou. Budoucnost evropského filmu (nebritskýho samozřejmě) vypadá čím dál tím líp.

Oplevova Lisbeth a Mikael. Noomi ještě jako Lisbeth vypadá, ale Nyqvist? Seriously?

To by se ale otěží nesměl chopit David, že jo. Fincher natočil spíš detektivní thriller, v jeho záři reflektorů byla hlavním cílem právě Harriet a vyšetřování jejího zmizení, rozbor postav (hlavně Lisbeth) přišel až na druhé koleji, což je vyloženě škoda a jsem si jistej, že spousta fanoušků se těší přávě na tohle (Salanderová je totiž skvěle— a těžce— napsaná postava). Větší budget od studia je na plátně jasně vidět— David se naučil snímat svoje scény, na kterých rozehrává svoje sonáty se svými lidmi a svými nástroji excelentně. Jsou to pak pečlivě vypiplané obrazy, nad kterými se srdce filmového fandy roztéká (nebo mu je rozdrásano sametovým struhadlem) a už jenom ryze technický zážitek z audiovizuálu je zaručen. David se od The Social Network naučil dělat kvalitní dramatické dialogové sekvence, čehož tady využil v plné míře. Nabízí se otázka není-li takového talentu, jakým David bezpochyby je, škoda na “pouhou” adaptaci, a to i přes vznik původní ze Švédska. Nevadilo by mi vidět znovu něco na způsob Fight Club nebo Se7en. Na druhou stranu mi přijde, že Fincher trochu vytuhává, stárne a točí takový jistoty, a divočiny typu Klub Rváčů už z jeho dílny světlo světa nikdy nespatří. Září jeho nového díla je ale bezpochyby Rooney Mara, kterou si režisér vyhlédl ještě před svým dramatem o Facebooku (kde hrála Markovu přítelkyni, film začínal jejich dialogem v hospodě kampusu Harvardu). Herečka výzvu přijala a potvrdila svoje dosud neobjevené kvality, v roli Lisbeth je skvělá, a to přes veškerou nahotu (Rooney je ve filmu spíš nahá než oblečená), scény sexuálního násilí (znásilnění Bjurmanem se natáčelo 16 hodin plus obrovské přípravy, a to je jen jedna scéna) a obecně hraní asociální bisexuálky, která vždy prohodí tak jedno slovo a ujede někam pryč na motorce. Pro Rooney za tuhle roli veliký plus. Craig je pro mě příjemná změna, protože tady to není Bond, ale charismatický novinář/detektiv (takže Daniel opravdu umí hrát i něco jiného než agenta 007), který se snaží logicky přijít na to, co se s tou Harriet vlastně stalo. Plummer a zbytek castingu už je pouze příjemným bonbónkem, naštval snad jen typicky hollywoodský monolog hlavního záporáka, který tak odhaluje své ďábelské plány. Scénárista tady jinak škrtal a přepisoval víc, než u švédské adaptace, Mikael například vůbec nešel do vězení, dost věcí se přeskočilo a ďábelské tempo se nezastavilo ani po konci děje první knihy, protože ve filmu je zhruba jedna třetina Dívky, která si hrála s ohněm ve formě jakéhosi epilogu (který funguje zajímavě).

Fincherův Mikael a Lisbeth. Rooney výborná, novinář Craig sedl

Fincher se mi logicky líbil víc, nejenom kvůli nemalým sympatiím k tomuhle talentovanému tvůrci, ale taky castingem a budgetem, který v tom prostě byl vidět (už jen úroveň snímání je malinko jinde). Vůbec si nevybavuju muziku, ani ambient v Oplevovi. Zato Reznorův Immigrant Song ve Fincherovi, který projel s úvodními titulky (který byly hodně působivý), se mi zaryl do paměti jako tetování pro Bjurmana od Lisbeth a řev Karen O z Yeah Yeah Yeahs mi naháněl husí kůži ještě dlouho po konci představení. Soundtrack je překvapivě minimalistický, jeho páteří je ambient a musím říct, že mě kromě již zmiňovaného coveru Zeppelinů moc nezaujal. Obě adaptace jsou vysoce kvalitní, jsou zajímavě přepsaný a jejich výpověď je možno považovat za slušný film (samozřejmě knihu nenahradí nikdy nic). Taky asi nechci, aby Fincher točil další díly. Nebo jo. Těžko říct, jen nechci, aby David plýtval talentem na dalších a dalších adaptacích, místo psaní a točení vlastních věcí. I tak byla ale jeho The Girl With The Dragon Tattoo profesionální cool jízda, na kterou bych se nezlobil v dalších dvou dílech.