Perfect Sense jsem si všiml někdy na podzim, hlavním lákadlem bylo herecký duo— Ewan McGregor a Eva Green, moji dva oblíbení herci, na který nedám dopustit. Ewan měl poslední dva roky pár dobrejch i horších fláků, Evu jsem celkem dlouho nikde pořádně neviděl (naposled snad v Casino Royale), jejich kombinace mě proto dost zaujala. Přiznám se, že jsem o filmu nic nečet a že jsem čekal něco ve stylu romantickýho dramatu, nějakou rakovinovou blbostí nebo podobně. Uooh, víc splíst se fakt snad ani nešlo.

tak kdo by tohle nechtěl vidět ve společnym filmu

Jde o čistokrevný drama, který se stupňuje a jehož gradace je poutavě vystižená. Jsou to vlastně dva příběhy, jedním je vyprávění love-story mezi Michaelem/Ewanem a Susan/Evou, který mi přišlo některými svými prvky dost atypický. Susan je epidemioložka a to se pojí s druhou dějovou linkou, kterou je šířící se neznámá nákaza (á, klišé přichází), jejíž příznakem/projevem je zbavování lidí jejich smyslů. První vir, který se prožene světem, připraví člověka o chuť. Najednou začne hrát film podstatně depresivnější noty a i vztah mezi Susan a Michaelem je najednou plný zoufalství a strachu z toho, co všechno se ještě může přihodit. Pravdou je, že před tímhle filmem mě třeba nikdy nenapadlo, kolik vzpomínek si vybavíte při nějakém druhu chutě. Trochu jsem u filmu vzpomínal i na nedávný Beginners, nejen kvůli McGregorovi, ale taky kvůli podobným voiceoverům hlavně na začátku (v Beginners to bylo “this is how the people looked like”, tady to bylo jednodušší, “food”, “work”, ale s podobnou funkcí). A Eva Green je pro mě za Melánii skvělou náhradou (takže Perfect Sense požírá Laurent k snídani a vylučuje Beginners na záchodku— prostě jsem si to nemoch’ odpustit, i když srovnávat to je asi fakt blbost, tak pardon). Tenhle pár funguje velmi dobře (i když ve filmu paradoxně moc ne).

Přišlo mi to dost reálný, a to i díky drobnostem. Třeba ten nejmenší detail, když vedoucí kuchyně čte recenzi kvality jídla jejich restaurace (po tom, co lidé ztratili chuť, doslova) a v tom problikne zářivka. Na půl vteřiny se přeruší, pak pokračuje dál. Nemá to žádnej větší význam, není to nic jako “zhasnou světla něco zlýho se blíží”, prostě detail, kterej Vám přivodí pocit opravdovosti, nahodilosti, která definuje realitu, protože ta je z velký části náhodná. Navíc taky pocit dost veliký nejistoty. Dalším detailem je například křik nějaký ženský, když se Micheal fotí se Susan v jejím bytě. V tý chvíli už byly mezi lidmi zaznamenány případy hluchoty, a ten křik není skoro slyšet, hlavní hrdinové na něj (zdá se) ani nereagují, ale všímavý divák si toho samozřejmě všimne. Detailů jako jsou tyhle je ve filmu dost a dotváří ho takovym zvláštnim způsobem, kterej jsem ještě nikde moc neviděl.

Hereckej koncert začíná zhruba od půlky stopáže, která je vůbec celkem krátká a snímek tak působí úderně, jasně a výstižně. Přijdou další symptomy, další variace viru (nebo to byl celý jeden virus? Nikdo pořádně neví), lidé ztrácí další smysly a začnou trpět vlnami nekontrolovatelného zoufalství (scéna, kdy se všichni pudově vrhli na jídlo a jedli VŠECHNO co bylo dostupný byla zoufale impressive) a vzteku (Ewanův výbuch byl hodně strašidelnej, “Youre just like all the others. Dont think that you matter because you dont. You are just pair of ears, mouth, arsehole and cunt, and it may surprise you but everyone else has that too”). Režijní debut Mackenzieho (technicky ne, ale v mym světě timhle David prorazí víc než tim ostatnim šitem kterej točil dřív) ale lidstvo neshazuje, neukazuje jen zoufalství (i když je ho hodně a polykat ho budete v tabletách po desítkách). Všichni ztrácí to, na co byli celej život zvyklí, a jsou z toho v depresi— v každý týhle zkoušce si ale umí vážit toho, co zbývá, příklad za všechny je ten degustátor, co pořád píše recenze, i když jak co chutná už neví. Stejně tak bujarý oslavy lidství a čirá radost z toho, že jsme ještě nepřišli o to poslední— totiž schopnost vidět. A v těchto věcech je ten příjemnej přesah, kterej by jste měli všeci odhalit. A filmy s přesahem jsou dobrý filmy. Celý to navíc podkreslují příjemný symfonie Maxe Richtera, kterej se zatím ničím moc neproslavil. Tady mě Max svojí tvorbou příjemně překvapil— není to vlezlý, používá se to střídmě ve chvílích, kdy je to fakt působivý (jak říct někomu po telefonu že Vás to všechno mrzí a že Vás ta nemoc pohlcuje, když jste hluší a místo zvuků divák slyší jenom temné hučení). Nebo hučivá scéna koncertu, který si jde už hluchý McGregor poslechnout. Přitulí se k několika set wattovýmu wooferu a divák slyší jen temný hučení přerušovaný slabým zaduněním v rytmu. A kostelní zvony. Rozladěný nástroje.

To, co začlo jako love-story, pokračuje jako love-story a vlastně i končí jako love-story. Posledních patnáct minut jsem opravdu doufal v nález léčby, nebo něčeho podobného (ne jako v Contagion, kde jsem naopak chtěl vidět víc a víc utrpení a hlavně pak způsob, jakým si s ním lidstvo poradí). Konec Perfect Sense s Michaelem a Susan byl ale naprosto skvělou tečkou za černým koněm roku 2011, kterýmu se nestydim dát za jeho nenápadnost, promyšlenou stavbu a nálož negativních a pozitivních emocí hodnocení nejvyšší. Tam, kde byl Contagion skoro až dokumentární, je Perfect Sense intimní a užší zpověď toho, jak se lidi vyrovnaj se ztrátou těch nejbližších věcí, ať už v přenesenym nebo pravym významu. Jsem velmi zvědav, jak snímek přijme česká kritika po jeho příchodu do našich kin na začátku února.

Eva Green není jenom výborná a sympatická herečka, ale i nezdravě sexy kunda{sorry}