Málokdo se může chlubit takovou kariérou jako pan Steve. Hm, nikdo se nemůže chlubit takovou kariérou jako pan Steve. Indiana Jones, Ryan, Schindler, dinosauři, Avner, Abagnale, Tintin a proč ne— i toho Navorskiho jsem si zamiloval. Ke všemu se v budoucnu rýsuje ještě jedna mohutná (alespoň její socha je) postava americký historie— Lincoln, kterej by dokonce mohl proběhnout ještě letos. Obsazení? Jesus Christ, Fenton! Gordon-Levitt, Tommy Lee Jones a v roli Abrahama, dámy a pánové, moje srdcovka, Daniel Day-Lewis. Ten se mimochodem na roli opět důkladně připravil (víte třeba že před rolí v Mohykánovi měsíc žil v divočině a požíral jenom kořínky a věci, co si sám ulovil?). Steven je zkrátka filmovej arcibůh. Kdykoliv, když slyšim theme Indyho nebo hlavní linku ze Seznamu, zimoriavky proběhnou i na místech, kam světlo nesvítí. To je ale ostatně zásluha toho druhýho týpečka.

Málokdo se může chlubit takovou kariérou jako John. Hm, těžko se najde někdo, kdo má takovou kariéru jako John. Asi před měsícem jsem si pohrával s takovou myšlenkou, že velikáni, jako John Williams, Clint Mansell, Howard Shore, Gregson-Williams, Horner, Newton Howard, jsou vlastně novodobí skladatelé, tak jako Bach nebo Wolfgang Amadeus. Možná neskládají operety a nejsou hudebními génii ve svých třech letech, jejich orchestrální podání v některých filmových počinech je ale mnohdy fenomenální samo o sobě a já o těch lidech takhle přemýšlím. Jsou to novodobí mistři, skladatelé týhle doby. Byly časy, kdy jsem poslouchal jenom soundtracky, u kterých mi vždycky přišlo, že mají obecně příliš malou váhu. Jednou z prvních věcí, co u novýho filmu hledám (hned za režisérem), je právě muzika, skladatel, mixař. Až potom mě zajímá příběh. Zahrajte mi melodii a já Vám řeknu film, skladatele a hlavní herce. Za tohle vděčim lidem, který jsem vypsal a pár řádek výš. A Williamsova geniální klasická tvorba není ani u War Horse vyjímkou.

Tahle filmová dvojka určitým způsobem definuje nejen můj vkus, ale i to, jakym způsobem přemýšlím. A kdo by neměl rád Indyho a všechno ostatní, wuáá!

K filmu

Sedíte v kině a začíná War Horse, konečně ten big deal, nenápadnej hype, kterej se Vám odhaluje a kterej se kolem tohohle filmu a konkrétně pak kolem Spielberga poslední měsíce točil. Film subjektivně dělím na dva. První poločas je hodně vlažný, místy jako by Steve pořádně ani nevěděl, co točí. Francouzský příběh s Emily mě moc nezaujal, stejně jako příběh bratrů, který je ale pro dovyprávění toho francouzského nezbytný. Na druhou stranu sbližování Bertieho a jeho koně, Joeyho, to už je trochu něco jinýho. A nechci aby to vyznělo tak, že pan S neumí točit nic jinýho než válku (která v druhym poločase vypukne na plný koule), ale tohle mu prostě úplně nevyšlo. Hrozně moc mi vadilo neustálý umělý světlo (a jak si ho všimnete jednou, už je s Vámi pořád), který možná trochu patří do žánru a stylizace (plus pocta starým dobrým dobrodružným filmům, kterou (mám dojem) Spielberg neustále skládá), ale mě prostě vadí. Pak nám ale při dešti koníček konečně zaorá a Vy dostanete takovej ten great feeling, kterej ale zmizí s příchodem války, a to té první— té, na kterou se nebere takový zřetel jako na tu druhou a která byla ve spoustě věcech o dost děsivější, než její následovnice.

Jde se do boje a druhá půle začíná neskutečně gradovat. Scény s Joeym a s koňmi obecně dostanou úplně odlišný ráz, zteč kavalerie a celá scéna tohohle útoku je jednou z nejpůsobivějších věcí, co jsem za poslední dobu viděl (připomínala mi útok na japonskou vesnici s nasazenými bajonety z The Thin Red Line), stejně jako pozdější události— a tím se dostávám k Somně. Tady se to všechno mění a zčistajasna je Steve jako doma. Zteč pěchoty, kdy někdy ani ne čtrnáctiletí kluci doslova vylítnou ze zákopů a řítí se proti německým kulometům, se nebojím zařadit mezi takové filmové momenty, jakým byla třeba Omaha Beach. Na ty silně naturalistický jatka jsem zíral s otevřenou tlamou (a vzpomněl jsem si na Barbusse a Oheň). Jaký že to má PG, 18? Tady se to skutečně obrací o 180° a vše jede a funguje dokonale— začnou se Vám líbit uniformy (WWI němečtí oficíři a jejich helmy jsou hodně impressive, mám pro tohle trochu slabost), skvěle nasnímaná, dynamická a dramatická akce je všude a Williams do toho buší vším, co má po ruce. Režie se tady probrala z mírný ospalosti a roztočila film do vysokejch otáček, který skončí až těsně před titulky.

Mrazivě krásná je scéna, kdy se anglický voják s bílou vlajkou vydá do No Man’s Landu osvobodit Joyeho, který se při útěku nešťastně zamotal do ostnatého drátu. Potká tam příslušníka německé armády, který mu v osvobození koně pomůže. Intimní, symbolická a působivá scéna. Prostředí zákopů a totálně zpustošelý země vypadá naprosto realisticky, výprava udělala celkově velkej kus práce. Přes zbraně, uniformy, po lokace (mlýn, uuh) a všechny ty věci, který ve filmu moc vidět nejsou a přitom stojej takovýho úsilí. To je asi standart, zvlášť u režiséra téhle velikosti. Nechci moc spoilovat, ale závěr útoku na Somně mě naprosto dostal. Trochu jsem něco takového čekal, ale způsob, jakým se to celý utlo, mě jednoduše ohromil. Gas gas gas!

Pořád je to hodně čitelnej rukopis. Způsob, jakým kamera využije lopatky mlýna k zakrytí popravy, dynamika kamery jako taková— to vše je zatraceně silně cejtit tim amíkem s brýlema, co umí dělat filmy. A při každym takovym náznaku jsem se nevědomky pousmál. Celkový dojem z celého díla a konce byl proto dobrý, a to i přes slabý chvilky (ten úplnej konec byl pro trochu kýčovitej, ale fungoval stejně), kterých bylo celkem dost a byly i důvodem mírného zklamání. Proto za film něco jako 4/5, skvělý, ale masterpiece to není, sorry Steve. Působí na to i mírně nestabilní výkon Jeremy Irvine, který v některých okamžicích září a v jiných scénách vůbec. Herecky to jinak působí nadprůměrně.

Soundtrack

Mi dělá z War Horse jedinečnou záležitost. Spielberg udělal OK film, doják s epickejma bojovkama a mírně slabší první půlí a dalšími momenty. Byl to ale John Williams, kdo filmu vdechl duši, a ať to zní jakkoliv klišovitě, je to naprostá pravda. Měl jsem dokonce štěstí a hudbu jsem slyšel ještě před projekcí. O to víc na mě paradoxně zapůsobila (takový to hlavní téma jsem znal důkladně už z traileru).

Nejsladší lahůdkou War Horse OST je pro mě Plowing, která obsahuje hlavní linku, která se tim soundtrackem nese a která se v ní stupňuje do takový míry, kdy bych to už zakazoval. Skončení ve WWII-like trubkách a píšťalách už vnímám s apatií, pěnou na bradě a nepřítomnym pohledem. A jak napovídá název, je to filmovej moment, kdy se konečně orá. Utíkání a zběsilý tempo No Mans Land si filmově taky jasně vybavíte. Nejednoho v tý chvíli mrazí až v morku kostí. Vždyť taky scéna nočního útěku skrz všechny fronty byla jednou z nejhustších z celého War Horse.

Soundtrack je typicky klasický, připomínajíc předchozí Williamsovu tvorbu. Nějakým způsobem mě ale dostal snad ještě víc, než kdejaká Johnova práce. Poslouchejte ho, připomene Vám všechny ty peckový momenty; nájezd kavalerie do stanový pozice německý armády; Gas gas gas; kýčový dojemný oranžový konec; pěchotní zteč angličanů na Somně za zvuků foukání do polní píšťalky a hraní na dudy; Spielbergův epický opus se slabšími a silnějšími momenty. Be brave!